Historie II

Printer Friendly, PDF & Email

V roce 1639 je založena novohradskými pány sklárna v Záboří. První odborníci v ní byli Němci, kteří učili zábořské a prosečské skláře. Sklárna byla zrušena roku 1727 a na jejím místě založen novohradskou vrchností panský dvůr. Obce Paseky a Martinice postupně vznikaly v 17. a 18. století na vykácených plochách, na nichž bylo vytěženo dříví pro provoz sklárny. Na Posekanci začíná v roce 1828 pracovat nová sklárna, kterou založila paní hraběnka ze Chamaré, opět s německými skláři. Tato sklárna vyráběla sklo až do roku 1883, kdy byla vrchností uzavřena. Ale prosečtí skláři našli své uplatnění i nadále – Bohdan Kadlec, ředitel sklárny v Harachově a Alois Metelák, světoznámý sklář, působil v Železném Brodě jako ředitel sklářské umělecké školy.

V této době se v Proseči rozvíjejí řemesla a živnosti, organizované ještě v cechy. Hrabě Jan Ludvík Harbuval byl průkopníkem lnářství, podporoval pěstování lnu, jeho zpracování po domácnostech a výkup plátna, čímž obyvatelstvo prací v zimní době dostávalo možnost získat peníze a tak zlepšovat životní úroveň. Konkurencí textilního bavlnářského průmyslu však je zatlačeno tkaní lnu a tím i pěstování lnu. Rozšiřuje se výroba dýmek, vznikají dílny s celoročním provozem s více zaměstnanci a samostatné pasírny, dýmky kupují od výrobců obchodníci Kopperle v Záboří a Kadlec v Proseči. Šalamoun Kopperle vybudoval v Záboří v roce 1905 dýmkařskou továrnu, v níž pracovalo až 65 dělníků. Marie Kadlecová z Proseče dávala vyrábět ve velkém rozsahu dýmky podomácku. Vyrábějí se již z bruyeru. V Podměstí roku 1912 na místě olejny vystavěli továrnu na dýmky Josef Hemerka a Josef Vrabka, kteří předtím vyráběli v Schiffmannově továrně na Budislavské a na Horničce. Osamostatňuje se František Jarský, kolem 15 dělníků mají mistři Kučera a Mareš. Tak zde roste počet dělnictva z dýmkařských podniků, z lomů, lesních dělníků, ženy pracují jako dělnice domácí i tovární jak ve výrobě dýmkařské, tak ve vyšívání. V roce 1920 funguje v Proseči a Záboří již 6 továren na výrobu dýmek, které zaměstnávají kolem 400 lidí. Po druhé světové válce v roce 1945 v Proseči funguje 18 podniků na výrobu dýmek a Proseč se stává sídlem organizace „Společenstvo dýmkařů pro Čechy a Moravu“, která sdružuje na 120 členů. Mezi lety 1948 až 1953 jsou všechny továrny v Proseči novým politickým režimem znárodněny a většina z nich zlikvidována.

Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím – pěstovali brambory, ječmen, oves a len, někteří přitom provozovali řemesla pro Proseč a okolí. Pokrok se v 2. polovině 19 století prosazuje i do zemědělství, Václav Vávra má v Proseči první hospodářské stroje (ruční mlátičku místo cepu, řezačku, fukar ap.). Na podporu ovocnářství a zemědělství je v roce 1881 založen Hospodářský spolek a ovocná školka. Zábořští občané za starostování „rychtáře“ Josefa Macháčka v závěru století upravují rozsáhlou náves založením okrasného sadu (zvaného později Rychtářovy sady) nad hostincem Bosna a ovocného sadu pod Bosnou. Od roku 1898 do roku 1906 je v provozu v Záboří družstevní mlékárna, v roce 1903 je provedena v Záboří a v Proseči regulace místního potoka Olšinka.

Na začátku 19. století je postavena první silnice přes Proseč z Nových Hradů na císařskou silnici do Borové. V padesátých letech se staví silnice na Litomyšl. Na konci 19. a začátku 20. století Proseč dostává další silniční spojení s Českou Rybnou a Perálcí. Objevují se první auta a od roku 1913 má Proseč první autobusové spojení na Skuteč a Vysoké Mýto.

Objevují se začátky veřejného kulturního života ve formě ochotnického divadla, které zde roku 1837 - 1838 organizoval tehdy student František Čupr, pozdější významný pedagog. Ruch revolučního roku 1848 a nadšení pro "konštituci" zasáhl i Proseč. Přičiněním světaznalého a pokrokového obchodníka, Josefa Vávry je založena měšťanská garda. Podstatným přínosem je zrušení roboty 7. září 1848, což je oslaveno v Proseči veselou slavností. Došlo k založení Svatojosefské jednoty se sídlem v bývalém Klugarově domě, který koupil roku 1893 královehradecký biskup Eduard Brynych, který do Proseče často zajížděl. Roku 1890 vzniká přičiněním Josefa Havlíka a Františka Vávry Sokol se sídlem ve Šteinerově hostinci. V Sokole pracuje i první stálý prosečský lékař MUDr. Josef Kubík, který zde na začátku devadesátých let otvírá ordinaci. Názorově a politicky je dělnictvo převážně pod vlivem křesťansko-sociálního směru (později lidová strana), jehož spolek zde vzniká roku 1906 a tělocvičná jednota Orel roku 1907, založená děkanem Martínkem.

V roce 1903 kupuje v Proseči stavení čp. 74 spisovatelka Teréza Nováková od řídícího učitele Bedřicha Svobody a vylíčí život městečka v devatenáctém století ve svém románu Děti čistého živého a napíše zde romány Drašar, Jiří Šmatlán, Úlomky žuly a mnoho dalších děl. Z prosečských rodáků se ve světě uplatňují učitel a spisovatel Josef Soukal (1852 - 1928), jako první lesnický spisovatel Jan Theodorich Doležal (1847 - 1901), v Praze jako profesor české techniky Antonín Vávra. V kultuře pracuje intenzívně řídící učitel Antonín Trkal (v Proseči v letech 1907 - 1920), hraje hodně divadlo, sbírá materiál z přírodopisu i z dějin Prosečska, z něhož vyroste několik kronik. V Praze František Čupr spisem Učení staroindické zakládá naši indologii.