Historie města

Printer Friendly and PDF

Území dnešního Prosečska bylo v prvních stoletích minulého tisíciletí pokryto neobydleným pohraničním hvozdem, patřícím českému knížeti. Ve dvanáctém století začaly v procesu kolonizace vznikat postupně osady a vesnice, panovník předával některé oblasti do držby šlechticům nebo klášterům. Naše oblast patřila tehdy benediktinskému klášteru v Litomyšli a potom nejpozději od roku 1159 podlažickému klášteru, který krátce předtím vznikl založením vladykem Vrbatou pro litomyšlské benediktiny, kteří museli ustoupit novému řádu premonstrátů, ale část jejich majetku - právě naše oblast - jim byla ponechána.

Klášter měl hmotný zájem na zakládání osad, proto Proseč vznikla postupně patrně kolem útulku pocestných při stezce od Chrudimě na Moravu, pravděpodobně již v druhé polovině 12. století, bez zakládací listiny a bez jiných písemných dokladů nebo svědectví. Za hmotný doklad stáří obce lze pokládat dodnes zachovanou kapli sv. Václava v katolickém kostele, která je stavěna v rané gotice a kladena do 14. století, kdy tedy obec nabyla již takového významu a velikosti, že pro ni byl vystavěn kostel.

První písemná zmínka o Proseči je v listu arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1349, v němž se zmiňuje o kostele v Proseči a Proseč nazývá farní osadou. Druhá písemná zmínka je v litomyšlském archívu a hovoří se v ní o rozdělení území arcibiskupství pražského ve prospěch biskupství litomyšlského, v listině o rozhraničení majetku z roku 1368 se mluví o "oppidum Prossiecz", tedy o městu nebo opevněném osídlení Proseč.

Husitská vojska při velkém tažení na jaře roku 1421 dobyla na konci dubna Chrudim, vypálila podlažický klášter a odtud táhla k jihovýchodu, jednak na Litomyšl, jednak na Poličku. Tento druhý proud nepochybně táhl přes Proseč a zřejmě ji v předposlední či poslední dubnový den roku 1421 jako klášterní zboží též vypálil, ale Proseč byla znovu vybudována. Proseči vládli nejprve husitští hejtmané Kroměšín, po něm Jan Pardus z Vratkova a Zdeněk Kostka z Postupic, který vybudoval v obci Boží dům (nyní Nové Hrady) před rokem 1470 hrad. Od té doby má obec Boží dům jméno Nové Hrady a byla po několik staletí sídlem panství, k němuž náležela i Proseč.

V 16. století přechází panství do majetku krále Ferdinanda I. a ten je roku 1559 prodává Janu Žateckému z Vejkrsdorfu. Ze zápisu o převodu majetku na jeho dceru Annu, se v zemských deskách dovídáme poprvé jména dvaadvaceti prosečských usedlíků s jejich povinnostmi. Roku 1580 kupuje panství a tedy i Proseč Mikuláš ze slavného rodu Lobkoviců, které spravuje do roku 1599, po něm zůstává jeho sestře Anně, provdané za mocného rádce císaře Rudolfa II. Paula Sixta z Trautsohnu z Rakouska, nositele řádu Zlatého rouna, který po její smrti panství přejímá. Jeho rod zde vládne do roku 1750.

V roce 1750 prodal vídeňský arcibiskup Jan Trautsohn novohradské panství Anně Barboře von Sanning, ženě Jana Ludvíka Harbuvala z Chamaré. Zrušením vrchnostenské správy v druhé polovině 19. století přestává být Jan Ludvík Harbuval hrabě z Chamaré vrchnostenským pánem a zůstává jen majitelem velkostatku, nastupují státní úřady krajské a okresní. V roce 1913 kupuje prosečskou polovinu novohradského velkostatku baronka Leopoldina Nádherná, dcera továrníka Ringhofera ze smíchovské Tatry, a jezdí na Posekanec, místo kde v 19. století stála sklárna, na letní pobyty.

Důležitým mezníkem jsou léta kolem roku 1720. Tehdy bylo v Proseči a okolních obcích provedeno nové rozdělení půdy rovnoměrně mezi hospodáře. Současně s tím bylo v roce 1727 postaveno celé nové náměstí s jednotnými dřevěnými přízemními domky s podsíňkami na dřevěných sloupech, vytvořený obdélníkový tvar náměstí zůstal až doposud. Proseč byla sídlem rychty s rychtářem, patřili pod ni i obyvatelé vsí Záboří, Martinice, Paseky, Svatá Kateřina, Podměstí, Bor a Zderaz. Přibývá počet obyvatel.

V roce 1719 obdržela Proseč od panovníka Karla VI. první městské privilegium a právo nakonání dvou týdenních a dvou výročních trhů. Roku 1720 kníže Jan Trautsohn z Falkenštejna udělil Proseči městský znak, erb. Roku 1751 dává Marie Terezie již městu Proseči druhé městské privilegium, právo konání týdenních trhů každou středu na len, přízi, plátno a obilí.

Roku 1721 je založena škola proti kostelu, který byl rozšířen. V roce 1751 vystavěla novohradská vrchnost na náměstí sloup se sochou sv. Trojice a v roce 1754 výstavnou katolickou faru, která byla obdařena rozsáhlými pozemky. V létě r. 1812 je postavena nová zvonice u katolického kostela, spodek nynější věže. Vedle kostela stála hospoda Panský dům (nyní Hornička) a kromě ní zde bylo ještě několik hospod.

Velkým obratem jsou josefinské reformy, především toleranční patent, který umožňuje utvořit v roce 1783 evangelický sbor a založit vlastní školu, a dále patent o zrušení nevolnictví, rovněž v roce 1781, který dává bývalým poddaným osobní svobodu. V letech 1834 - 1838 byl postaven evangelický kostel. V roce 1804 dává Jan Antonín Harbuval postavit novou katolickou školu. V Proseči na náměstí vznikají v letech 1837 - 1838 první dva velké obchody v nových patrových domech. Velký požár ze dne 18. září 1868, jemuž padlo za oběť přes padesát stavení, znamená konec staré dřevěné feudální Proseče. V Záboří pak vyrůstá v roce 1897 nová budova evangelické školy. Roku 1869 byl zřízen v Proseči poštovní úřad s rozsáhlým obvodem a od roku 1870 jezdí koňská pošta z Proseče na Vysoké Mýto, sídla hejtmanství. Od roku 1872 je v Proseči i četnická stanice. V roce 1881 vzniká spolek hasičů. Roku 1888 je vystavěna na náměstí dvoupatrová škola, v níž nachází místo tehdy již čtyřtřídní obecná škola, která vznikla podle zákona z katolické školy. Současně byla zřízena průmyslová pokračovací škola. Dále zde působí dvoutřídní evangelická škola.

Městská privilegia (1751) - Marie Terezie
Městská privilegia (1719) - Karel VI.

V roce 1639 je založena novohradskými pány sklárna v Záboří. První odborníci v ní byli Němci, kteří učili zábořské a prosečské skláře. Sklárna byla zrušena roku 1727 a na jejím místě založen novohradskou vrchností panský dvůr. Obce Paseky a Martinice postupně vznikaly v 17. a 18. století na vykácených plochách, na nichž bylo vytěženo dříví pro provoz sklárny. Na Posekanci začíná v roce 1828 pracovat nová sklárna, kterou založila paní hraběnka ze Chamaré, opět s německými skláři. Tato sklárna vyráběla sklo až do roku 1883, kdy byla vrchností uzavřena. Ale prosečtí skláři našli své uplatnění i nadále – Bohdan Kadlec, ředitel sklárny v Harachově a Alois Metelák, světoznámý sklář, působil v Železném Brodě jako ředitel sklářské umělecké školy.

V této době se v Proseči rozvíjejí řemesla a živnosti, organizované ještě v cechy. Hrabě Jan Ludvík Harbuval byl průkopníkem lnářství, podporoval pěstování lnu, jeho zpracování po domácnostech a výkup plátna, čímž obyvatelstvo prací v zimní době dostávalo možnost získat peníze a tak zlepšovat životní úroveň. Konkurencí textilního bavlnářského průmyslu však je zatlačeno tkaní lnu a tím i pěstování lnu. Rozšiřuje se výroba dýmek, vznikají dílny s celoročním provozem s více zaměstnanci a samostatné pasírny, dýmky kupují od výrobců obchodníci Kopperle v Záboří a Kadlec v Proseči. Šalamoun Kopperle vybudoval v Záboří v roce 1905 dýmkařskou továrnu, v níž pracovalo až 65 dělníků. Marie Kadlecová z Proseče dávala vyrábět ve velkém rozsahu dýmky podomácku. Vyrábějí se již z bruyeru. V Podměstí roku 1912 na místě olejny vystavěli továrnu na dýmky Josef Hemerka a Josef Vrabka, kteří předtím vyráběli v Schiffmannově továrně na Budislavské a na Horničce. Osamostatňuje se František Jarský, kolem 15 dělníků mají mistři Kučera a Mareš. Tak zde roste počet dělnictva z dýmkařských podniků, z lomů, lesních dělníků, ženy pracují jako dělnice domácí i tovární jak ve výrobě dýmkařské, tak ve vyšívání. V roce 1920 funguje v Proseči a Záboří již 6 továren na výrobu dýmek, které zaměstnávají kolem 400 lidí. Po druhé světové válce v roce 1945 v Proseči funguje 18 podniků na výrobu dýmek a Proseč se stává sídlem organizace „Společenstvo dýmkařů pro Čechy a Moravu“, která sdružuje na 120 členů. Mezi lety 1948 až 1953 jsou všechny továrny v Proseči novým politickým režimem znárodněny a většina z nich zlikvidována.

Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím – pěstovali brambory, ječmen, oves a len, někteří přitom provozovali řemesla pro Proseč a okolí. Pokrok se v 2. polovině 19 století prosazuje i do zemědělství, Václav Vávra má v Proseči první hospodářské stroje (ruční mlátičku místo cepu, řezačku, fukar ap.). Na podporu ovocnářství a zemědělství je v roce 1881 založen Hospodářský spolek a ovocná školka. Zábořští občané za starostování „rychtáře“ Josefa Macháčka v závěru století upravují rozsáhlou náves založením okrasného sadu (zvaného později Rychtářovy sady) nad hostincem Bosna a ovocného sadu pod Bosnou. Od roku 1898 do roku 1906 je v provozu v Záboří družstevní mlékárna, v roce 1903 je provedena v Záboří a v Proseči regulace místního potoka Olšinka.

Na začátku 19. století je postavena první silnice přes Proseč z Nových Hradů na císařskou silnici do Borové. V padesátých letech se staví silnice na Litomyšl. Na konci 19. a začátku 20. století Proseč dostává další silniční spojení s Českou Rybnou a Perálcí. Objevují se první auta a od roku 1913 má Proseč první autobusové spojení na Skuteč a Vysoké Mýto.

Objevují se začátky veřejného kulturního života ve formě ochotnického divadla, které zde roku 1837 - 1838 organizoval tehdy student František Čupr, pozdější významný pedagog. Ruch revolučního roku 1848 a nadšení pro "konštituci" zasáhl i Proseč. Přičiněním světaznalého a pokrokového obchodníka, Josefa Vávry je založena měšťanská garda. Podstatným přínosem je zrušení roboty 7. září 1848, což je oslaveno v Proseči veselou slavností. Došlo k založení Svatojosefské jednoty se sídlem v bývalém Klugarově domě, který koupil roku 1893 královehradecký biskup Eduard Brynych, který do Proseče často zajížděl. Roku 1890 vzniká přičiněním Josefa Havlíka a Františka Vávry Sokol se sídlem ve Šteinerově hostinci. V Sokole pracuje i první stálý prosečský lékař MUDr. Josef Kubík, který zde na začátku devadesátých let otvírá ordinaci. Názorově a politicky je dělnictvo převážně pod vlivem křesťansko-sociálního směru (později lidová strana), jehož spolek zde vzniká roku 1906 a tělocvičná jednota Orel roku 1907, založená děkanem Martínkem.

V roce 1903 kupuje v Proseči stavení čp. 74 spisovatelka Teréza Nováková od řídícího učitele Bedřicha Svobody a vylíčí život městečka v devatenáctém století ve svém románu Děti čistého živého a napíše zde romány Drašar, Jiří Šmatlán, Úlomky žuly a mnoho dalších děl. Z prosečských rodáků se ve světě uplatňují učitel a spisovatel Josef Soukal (1852 - 1928), jako první lesnický spisovatel Jan Theodorich Doležal (1847 - 1901), v Praze jako profesor české techniky Antonín Vávra. V kultuře pracuje intenzívně řídící učitel Antonín Trkal (v Proseči v letech 1907 - 1920), hraje hodně divadlo, sbírá materiál z přírodopisu i z dějin Prosečska, z něhož vyroste několik kronik. V Praze František Čupr spisem Učení staroindické zakládá naši indologii.

Prosečské náměstí 1

Na začátku 20. století se opět mění ráz náměstí i celého městečka nástavbami pater nad Horničkou a nad domky na dolním náměstí, je zrušen hřbitov kolem kostela na náměstí. V roce 1910 je postavena nová radnice, v roce 1912 jsou přestavěny téměř všechny domky na zděné a v tomtéž roce je zbořen starobylý katolický kostel a vystavěn nový při zachování nejstarší části. Opět se začalo pokračovat ve stavění domků podél silnice směrem na Budislav a Paseky.

Slibný rozvoj je zastaven první světovou válkou, která těžce dolehne na všechny občany. S radostí je pak uvítán konec války a samostatnost 28. října 1918. Obnovuje se mírový život, vznikají další továrny na dýmky - B. H. Kadlec, Jehlička a Voltr, vyšívačské podniky - Kosiner a Pollak, Vackova-Glosova výroba prádla.

Sokol zakládá v roce 1927 kino, v němž se uplatňuje Antonín Filipi, působí hudební kroužek za vedení Františka Palouše. V celonárodní kultuře se uplatňují ve světě Alois Metelák jako tvůrce moderního českého skla na železnobrodské škole, Viktor Trkal (1888 - 1956) jako profesor teoretické fyziky na univerzitě v Praze a generální sekretář České akademie věd, Bernard Kosiner (1903 - 1939) jako první rozhlasový kritik a básník, za nímž do Proseče přijíždějí Jaroslav Ježek, Iša Krejčí, Bohuslav Martinů, Miloslav Bureš, do Proseče každoročně na celé prázdniny přijíždí syn Terézy Novákové, literární kritik a historik, univerzitní profesor v Brně Arne Novák a za ním Josef Pekař, František Novotný a další.

V politice má převahu lidová strana, z jejichž řad jsou všichni starostové, na pravici jsou nepočetní agrárníci a živnostníci, levice je roztříštěna na národní socialisty, sociální demokraty a komunisty. Fašisté zde nemají ohlas. Přestože fašismus hrozí od roku 1933 válkou, Proseč dává v roce 1935 za starostování Jana Herynka a přičiněním prosečského zastupitele židovského původu, Rudolfa Fleischmanna, domovské právo spisovateli Heinrichu Mannovi, jeho bratru spisovateli Thomasu Mannovi, nositeli Nobelovy ceny, a jeho rodině v roce 1936 a dává tak najevo svoje protifašistické smýšlení. Blíží se rychle druhá světová válka a Rudolf Fleischmann posílá své dcery Evu a Milenu do Velké Británie vlakem, který organizuje pro záchranu židovských dětí Angličan Sir Nicholas Winton. Lady Milena Grenfell-Baines (dcera Rudolfa Fleischmanna) je od r. 1998 předsedkyní Nejvýznamnějšího krajanského sdružení ve Spojeném království British Czech and Slovak Association a patronkou a mecenáškou Nadačního fondu Podepsáno srdcem a Proseč několikrát navštívila.

Po okupaci a za války přes riziko utrpení i ztráty života se Prosečsko významně podílí na odboji a partyzánském hnutí. Nachází zde úkryt a základnu odbojář Josef Formánek i odbojářský velitel pplk. Svatoň a kpt. Soška a hlava organizace R-3 prof. J. Grňa, za napomáhání zaplatí tři desítky občanů životem.

Po roce 1945 nastává zcela nová epocha. Ráz města se příznivě mění sadovou úpravou náměstí, bezprašného povrchu všech ulic, jsou zastavěny nové velké plochy na „Pasecké“ ulici, u nově vybudovaného zdravotního střediska, v Záboří "Na Ručičce" a "Na Skalce", v Proseči za náměstím na budislavské straně i v Podměstí, téměř všechny domy jsou opraveny nebo přestavěny. Zástavbou rodinných domů došlo k propojení obcí Proseč, Záboří a Podměstí a k rozšíření ve všech směrech. Proseč se stává střediskovou obcí. Jsou postaveny dvě mateřské školy v letech 1958 a 1980, celý velký komplex budov a hřišť základní školy v letech 1960 a 1975, kulturní dům, bytové domy a v roce 1961 je zřízena v jediném domku, který přežil velký požár v roce 1868, Pamětní síň a koná se I. ročník Festivalu Terézy Novákové pro lidové autory. Zaměstnání lidé v Proseči nacházejí v poválečném období především závodech podniků Elektro-Praga, Li-Ra, Modena, Pragoděv, Koh-i-nor, Centropen, Kara, DIPRO – družstvo invalidů, JZD a několika komenolomů.

Mezi další významné osobnosti spojené s historií Proseče patří nepochybně také prof. MUDr. Václav Tošovský, DrSc., lékař, emeritní profesor 2. lékařské fakulty UK, přední český pediatrický ortoped a chirurg, nositel titulu "Rytíř lékařského stavu", blízký spolupracovník 1. lékařské fakulty UK a člen řady vědeckých asociací. Své místo v dějinách Proseče mají i otec Josef Dvořák a syn Velimír Dvořák, oba naši nejlepší kronikáři a také spisovatelé. I přes mnohé útrapy a perzekuce spojené s předlistopadovým režimem dokázali veškerý svůj čas věnovat badání a důkladnému zaznamenání historie Proseče a napsat mnoho knih, z nichž některé teprve čekají na vydání. A patří k nim také umělecký řezbář Ladislav Rejent ml., držitel titulu "Nositel tradic", který navázal na dílo svých předků řezbářů.

Od roku 1993 je v Proseči pečovatelská služba, která byla doplněna po roce 2002 dvěma domy s pečovatelskou službou. Je zde i benzínová čerpací stanice, ordinace zubního, ženského, dětského a praktického lékaře. Obec vystavěla pro mladé rodiny několik nových sídlišť s moderními domy a byty. Proseč je obcí s rozšířenou působností, na obecním úřadě je matrika i stavební úřad. V Proseči je pro obyvatele k dispozici pošta, základní škola, mateřská škola, pobočka banky, obecní knihovna, obecní turistická ubytovna, velké množství obchodů a několik hospůdek a restaurací. Obec Proseč provozuje svou čistírnu odpadních vod.

V současnosti zde fungují podniky a firmy jako např. DIPRO – družstvo invalidů, ERGOTEP – družstvo invalidů, SANTÉ – výroba zdravotní obuvi, Odehnal a syn – výroba dřevěného šindele, Klinský – výroba pažeb pro zbraně, BPK – výroba kuřáckých potřeb, DATANET Computers – servis výpočetní techniky a poskytovatel bezdrátového internetu a působí zde i několik truhlářských dílen a velké množství drobných živnostníků. Od roku 1999 je Proseč také lídrem a centrem nově vzniklého mikroregionu Sdružení obcí Toulovcovy Maštale a pořádají se zde každoročně cyklozávody v seriálu Author maraton tour.

V roce 2009 navštívil Proseč prezident České republiky Václav Klaus. Během své návštěvy diskutoval se zastupiteli obce i zástupci okolních obcí a dočkal se velmi srdečného přijetí od velkého množství občanů.

Prosečské náměstí 2